Životopis

Jak skutečně Jakub Ryba vypadal, se už nikdy nedozvíme. Dochoval se jediný portrét, který ovšem vznikl až 80 let po jeho smrti pro Národopisnou výstavu roku 1895 a je tak spíše fantazií, než podobiznou. Autor populární České mše vánoční, zvané lidově rybovka, na něm má navíc plnovous, který zřejmě po většinu života nenosil. Na přelomu 18. a 19. století se spořádaný občan poznal podle hladce oholené tváře. Zdá se, že Jan Jakub Ryba se nechal zarůst až ve chvíli, kdy mu neustálé spory s církevními nadřízenými i rodiči dětí, jež vyučoval, definitivně přerostly přes hlavu. Chtěl se vůči maloměšťáctví a předsudkům vymezit. Břitvu vzal do ruky až 8. dubna 1815. Avšak ne, aby se oholil. Aby se po vzoru svého milovaného antického filosofa Seneky podřízl.

TĚŽKÝ OSUD JAKUBA JANA RYBY NA DIVADELNÍCH PRKNECH

Už v osmi letech uměl nadaný Jakub Jan Ryba hrát na housle, klavír i varhany. Jeho touhou bylo studovat hudbu v Itálii a Německu. Ostatně otec ho v tom i podporoval a poslal ho z rodných Přeštic na Plzeňsku na gymnázium do Prahy. Tam získal mladý Jakub Jan Ryba rozhled a naučil se německy, francouzsky, italsky, latinsky a řecky. Sotva však dospěl, proměnil se jeho život v překážkovou dráhu. Rodina byla chudá a když bylo Rybovi devatenáct, nemohla ho už dál finančně podporovat. Otec mu nařídil, aby si udělal učitelský kurz a našel si kantorské místo (psal se rok 1785, už devět let byla zavedena povinná školní docházka a vzdělaných učitelů bylo málo). Tehdy se Jakubu Janu Rybovi, toužícím po dalším studiu a hudebním vzdělání, zhroutil svět a on se zhroutil s ním. Ovšem jen na šest týdnů, pak se dal dohromady a otce poslechl.

Těžkým obdobím byl i rok 1796.To už mu bylo třicet a působil jedenáct let jako kantor v Rožmitále pod Třemšínem. Byl už také šest let ženatý a zplodil tři syny. Dva z nich mu ale v průběhu posledních měsíců zemřeli. Tou dobou se navíc vlekl Rybův spor s místním farářem Kašparem Zacharem, de facto jeho nadřízeným, jemuž vlastenec a osvícenec Jakub Jan Ryba ležel v žaludku a snažil se ho proto z města vyštvat. Farář měl navíc plnou podporu rožmitálských rodičů, pro něž bylo státem nařízené vyučování zbytečností, své ratolesti do školy neposílali a odmítali platit školné. Jakub Jan Ryba naopak docházku tvrdě vyžadoval. Stres byl zvyklý léčit hudbou. A o Vánocích velmi vypjatého roku 1796 se poprvé hrála „rybovka“.

Potyčky s rožmitálskou vrchností i měšťany vyplnily celý jeho život. Rybovou radostí byla jen spolupráce s českými Vídeňskými novinami, sepisování slovníku českého jazyka, z něhož o pár let později vyšel Josef Jungmann, a naděje, že svým dětem dopřeje vzdělání. Což v roce 1815 vzalo za své. „Již tři dny jsem nejedl nic než kousek chleba, který jsem si musel vydlužit,“ psal otci z Plzně zoufalý osmnáctiletý syn Vilém. A Jakub Jan Ryba, zchudlý kvůli státnímu bankrotu a inflaci, které zapříčinily napoleonské války, mu nemohl pomoci. Zoufalému a unavenému skladateli zůstavala jediná, poslední útěcha, že farnost nechá opravit kostelní varhany a on si bude moci zase brzy zahrát. Skutečně, 7. dubna 1815 přijel známý plzeňský varhanář František Prokop Nolli, aby si poničený a rozladěný nástroj prohlédl. Rožmitálský farář ale Rybovi oznámil, že oprava je příliš drahá a nic z ní nebude. Následujícího rána si depresemi a tehdy těžko léčitelnými hemoroidy trpící devětačtyřicetiletý otec třinácti dětí, z nichž už mu jich osm zemřelo, strčil do kapsy břitvu a vyrazil k lesu za městem.

O těžkém životě Jakuba Jana Ryby natočil film Noc pastýřů režisér František Filip. Hlavní role se ujal Josef Abrhám, manželku mu sehrála Dagmar Veškrnová, upjatého faráře skvěle ztvárnil Radovan Lukavský a v dalších rolích se objevili Petr Štěpánek, František Němec, Gabriela Vránová, Simona Postlerová, Josef Vinklář a Taťjana Medvecká.