Životopis

Alexander Dubček se narodil tři roky po první světové válce ve slovenském Uhrovci v domě, ve kterém žil i další slavný Slovák Ludovít Štúr. V roce 1925 společně se svými silně levicově zaměřenými rodiči a bratrem odjel jako součást družstva Interhelpo do města Piškek v sovětské Kirgizii. Později se přestěhovali do města Gorkij v Rusku, kde žili dalších 5 let. V Gorkém chodil společně se svým bratrem Júliem na střední školu. V době mnichovské krize se jako sedmnáctiletý vrátil na Slovensko.

V roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Československa. O dva roky později se kvůli otcově politické činnosti musel zbytek rodiny přestěhovat z Trenčína do Velčic, kde se seznámil se svou budoucí ženou Annou. Dubček dojížděl do Dubnice nad Váhom, kde pracoval v nástrojárně. V roce 1944 byl společně s bratrem zapojen do Slovenského národního povstání, v němž byl vážně zraněn a jeho bratr zde jako partyzán zemřel. Do konce války byl potom nucen se ukrývat.

Po skončení války  pracoval Dubček  v Trenčíně jako údržbář. Se svou ženou měl tři syny. Politicky činný byl pouze na místní úrovni, ale v roce 1949 začal pracovat na plný úvazek jako stranický pracovník v Trenčíně.  V roce 1951 byl přeložen do Bratislavy, tam se stal funkcionářem organizačního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a později byl pověřen zastupováním tehdy nemocného předsedy slovenského výboru Národní fronty. V roce 1953 postoupil na funkci krajského tajemníka v Banské Bystrici.

Mezi lety 1955-1958 byl vyslán do Moskvy, aby vystudoval Vysokou školu politickou při Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu (společně s Milošem Jakešem a Josefem Lenártem). Když se vrátil ze studií, postupoval celkem rychle do stále vyšších stranických funkcí. Nejprve byl povolán do Bratislavy, kde byl jmenován vedoucím tajemníkem komunistické strany v Západoslovenském kraji. V roce 1960 byl přeložen do Prahy a stal se tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. V Praze se ale dostával do častých výměn názorů s prezidentem Antonínem Novotným a proto byl zanedlouho vrácen na Slovensko, kde se stal členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSS. Na XII. sjezdu KSČ v prosinci roku 1962 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSS, což mu napomohlo realizovat jeho první reformní plány. Stal se součástí Kolderovy komise pro vyšetřování represí a politických zločinů z 50. let.

Reformně založený Alexander Dubček o svých myšlenkách přesvědčil i některé další politiky a tak se začal uvnitř strany tvořit reformní blok, který chtěl změnit současné vedení KSČ a otevřel dveře Pražskému jaru. Jedna z nejdůležitějších reforem Dubčekova vedení bylo zavedení svobody tisku, federalizace Československa, byly zakládány nové politické kluby, ale vedoucí úloha KSČ měla být zachována. Během jara 1968 dochází k dalším personálním změnám, výměně prezidenta a ke schválení Akčního programu KSČ. Socialismus s lidskou tváří, jak bylo toto politické uvolňování nazýváno, se stal u občanů stal velice populárním.

Socialismus s lidskou tváří  se ale setkal s ostrou kritikou ze strany dalších členů Varšavské smlouvy, především ze strany sovětského vedení, v jehož čele stál v té době Leonid I. Brežněv.

Dubček přesto pokračoval reformním směrem politiky a tak následoval vpád vojsk pěti armád Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna, obsazení území a zmocnění se kontroly nad československým státem. Po tomto převratu byl Dubček spolu s dalšími zatčen a převezen do Užhorodu v Zakarpatské Ukrajině a následně do Moskvy. V Moskvě byli vedoucí činitelé KSČ donuceni podepsat tzv. Moskevský protokol, který obsahoval body, podle nichž se mělo Československo znormalizovat.

Po návratu československých politiků domů začíná tedy období normalizace, jehož první fáze je charakteristická reorganizací ÚV KSČ, vlády a sdělovacích prostředků. Dubček tedy musel postupně odvolávat reformně založené komunisty. Jediný bod Akčního programu, který se mu podařilo naplnit, byla federalizace Československa. V říjnu 1968 byl, jako všichni ostatní poslanci, donucen pod hrozbou další okupace podepsat dokument o legálním pobytu sovětských vojsk v Československu.

V dubnu 1969 Alexander Dubček rezignoval na funkci prvního tajemníka KSČ a za jeho nástupce byl zvolen Gustáv Husák. Také bylo zvoleno nové vedení KSČ, v němž reformně založení politici byli v jasné menšině. Po jeho odchodu byli všechny reformy a organizace vzniklé v období Pražského jara zlikvidovány. Od dubna do října 1969 působil Alexander Dubček jako předseda Federálního shromáždění. V této funkci podepsal tzv. pendrekový zákon, který legalizoval tvrdé zásahy proti demonstrantům na první výročí okupace v srpnu 1969. Poté byl odvolán z předsednictva komunistické strany Československa, vzdal se členství v ÚV KSČ i KSS. V říjnu 1969 se dozvěděl, že má být předsednictvem KSČ povolán jako diplomat do Ghany, tuto možnost odmítnul. Později přijal nabídku na diplomatické místo v Turecku, kde strávil několik měsíců. Když se v roce 1970 vrátil, byl vyloučen z KSČ.

Až do roku 1989 byl Alexander Dubček a jeho rodina pod policejním dohledem, byl dlouhá léta odposloucháván a vyřazen ze všech organizací, kterých byl členem. Po celá léta sovětské okupace psal osobní prohlášení politickým orgánům v Praze a protestoval proti věznění a jiným formám pronásledování disidentů. V roce 1988 mu byl boloňskou univerzitou udělen doktorát honoris causa za zásluhy o prosazování lidských práv.

V listopadu 1989 se zúčastnil mnohatisícové protestní demonstrace v Bratislavě, která se konala jako reakce na události v Praze. Když se 26. 11. 1989 objevil na balkóně budovy vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí, společně s Václavem Havlem symbolizovali spojení českých a slovenských opozičních sil v boji proti režimu.

V roce 1989 se Alexander Dubček oficiálně vrátil do politiky. Mezi prosincem 1989 a červnem 1992 vykonával funkci předsedy Federálního shromáždění, předsedal i volbě prezidenta Václava Havla.

1. září 1992 měl Alexander Dubček na cestě do Prahy na dálnici D1 autonehodu. Při cestě na zasedání Federálního shromáždění kolem deváté hodiny ráno dostalo Dubčekovo služební BMW 535i za hustého deště smyk a vylétlo z dálnice. Dubček ležel v potoce asi 15 metrů od přední části vozu, který měl ale rozbité jen zadní okno, kterým se Dubček zřejmě protáhl, anebo byl někým vyproštěn. To, že ležel tak daleko od auta, vyvolává stále spekulace o možném atentátu na něj. Více než dva měsíce bojoval Alexander Dubček o svůj život v nemocnici v Praze, který nakonec prohrál.