Kateřina Tučková vyrůstala v jihomoravské vesnici Moutnice, která zůstala téměř nezasažena minulým režimem. Ve vsi a v jejím okolí měla i v časech komunizmu silné slovo církev, ale také tradiční sedlácký způsob života. Toto prostředí, spolu s vlivem dělnického městečka Kuřim, se posléze stalo pro Kateřinu Tučkovou východiskem její tvorby.
Debutovala novelou Montespaniáda (2006), který čtenáři přešli bez povšimnutí. V roce 2009 však vydala úspěšný román o odsunu brněných Němců po válce Vyhnání Gerty Schnirch, za který obdržela cenu Magnesia Litera 2010 a byla nominována na Magnesii Literu za prózu a Cenu Jiřího Ortena.
Zatím největší úspěch jí přinesl román Žítkové bohyně (2012), který z ní učinil s počtem 50 000 prodaných výtisků nejprodávanější autorku původní české beletrie. Kniha popisuje život na moravsko-slovenském pomezí v oblasti tzv. Kopanic, kde odpradávna žily báby bylinářky zvané bohyně. Čtenáři románu se rozdělili do dvou táborů. Jedni přijali knihu s bezvýhradným nadšením, další ji vnímají jako zavádějící pro použité prvky fikce. Kateřině Tučkové se ale v každém případě podařilo napsat knihu, která zaujala i v zahraničí. Například r roce 2013 představila knihu na úspěšném zájezdu do Moskvy, kde vystupovala spolu se spisovateli Petrem Šabachem či Jiřím Hájíčkem. Za Žítkovské bohyně získala Kateřina Tučková Cenu Josefa Škvoreckého dotovanou výhrou ve výši 100 000 Kč.
Mimo romány je Kateřina Tučková autorkou několika měnších děl. Patří k nim odborné publikace z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a krásné literatury se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (2008).