Životopis

Tohle je příběh o muži, nad kterého není. Má železné pěsti a krásné opálení. Hodně mluví a velebí své přednosti, jsou v tvrdém úderu a nedostižné rychlosti,“ těmito slovy popsal sám sebe pro časopis LIFE Muhammad Ali v době své největší slávy. Skromnost nebyla jeho silnou stránkou, ale mohl si to dovolit. 

VŠE O BOXERSKÉ LEGENDĚ MUHAMMADU ALIM ČTĚTE ZDE >>

K boxu se dostal ve dvanácti letech, když mu ukradli kolo. Případ totiž řešil policista, který provozoval boxerskou tělocvičnu a nabídl mu, aby u něj začal trénovat. Už mezi amatéry si pod původním jménem Cassius Clay vydobyl respekt. Vyhrál 100 ze 108 zápasů a v roce 1960 se stal olympijským vítězem v polotěžké váze. Následně pokračoval jako těžká váha v profiboxu. 

„Já jsem nejlepší!“ vykřikoval před novináři vždy, když dostal příležitost. Přes jeho dosavadní výhry to ale mnozí považovali jen za velkohubé tlachání. Jedna z novinářek se ho dokonce ostře zeptala: „A nechtělo by to víc skromnosti?“ S úsměvem odpověděl: „Ale jo, já bych byl rád skromný. Ale zkuste být skromný, když jste tak skvělý.“

Všechny své kritiky pokořil v roce 1964, kdy stanul v jednom ringu se světovým šampionem Sonnym Listonem. Tehdy Casius Clay na adresu Listona nešetřil kousavými vtípky: „Dostanu ho už při vážení. Je moc šeredný. Mistr světa by měl být fešák jako já.“ A když se ho novináři ptali, jaká je jeho taktika, vykřikoval nadšeně: „Létát jako motýl a bodat jako včela.“

Všichni považovali Listona za jasného vítěze, o to větším šokem byla jeho výrazná prohra. Nedokázal se ubránit rychlosti mladého vyzyvatele a zápas de facto vzdal. Nový šampion začal v tu chvíli po ringu radostně poskakovat a vykřikovat: „Jsem král! Jsem fešák! Otřásl jsem světem!“ A na udivené novináře řval: „Tak kdo je nejlepší? Sežerte si ty svoje kecy!“

Jeho popularita byla mimořádná. Užíval si to. Měl rád lidi. Když byl v kontaktu se svými příznivci, snažil se je pobavit. Vymýšlel posměšné básničky na vrub svých soupeřů a velmi originální popisy své výjimečnosti. Zcela vážně však tvrdil, že chce být šampionem všech a že se nikdy neotočí zády k žádnému z fanoušků.

Byl showmanem, kterého box do té doby neměl a tím nebývale rozšířil jeho publikum. Zájmu médií začal naplno využívat v boji proti rasismu, který nenáviděl. Při každé příležitosti kritizoval utlačování černošské menšiny v tehdejší Americe. Údajně dokonce zahodil svou zlatou medaili z olympiády, když jej kvůli barvě pleti odmítli obsloužit v bistru. Slíbil, že ho v ringu nikdy neporazí běloch a svůj slib dodržel.

„Dal do toho všechno. A to jak reprezentoval černou komunitu, nebude nikdy zapomenuto. Ať se děje, co chce,“ řekl bývalý boxer Ron Lyle v dokumentárním filmu Muhammad Ali - Tváří v tvář. 

„Ptal jsem se otce, když jsem byl malý, proč nemohu být bohatý?” zavzpomínal jednou Cassius Clay. „Tak se podívej na tohle, řekl mi, a ukázal mi své hnědé ruce. Proto nemůžeš být bohatý…“

Otcovu předpověď ale brzy překonal a stal se nejlépe placeným boxerem. Vystoupal na vrchol úspěchu a slávy.

Nicméně popularita značně opadla, když vstoupil do amerického hnutí černošských muslimů Islámský národ a změnil si jméno na Cassius X, aby nenosil příjmení, které jeho předkům dali otrokáři. Nedlouho poté přijal nové jméno Muhammad Ali, jež mu přidělil Elijah Muhammad, tehdejší vůdce hnutí.

Změnu jména a náboženství nesl těžce hlavně jeho otec, který to bral jako opovrhování skutečným původem. Ali se obhajoval tím, že nedokáže věřit modrookému blonďákovi, čímž narážel na podobizny Ježíše Krista. Tak Krista maloval mnohokrát právě Aliho otec, když se živil jako malíř svatých obrázků.

Aliho kariéra nabírala na obrátkách. Porážel všechny své soupeře. Byl nezastavitelný. V roce 1967 ovšem došlo k dalšímu zvratu. Odmítl nastoupit do války ve Vietnamu. „Proč bych měl já a další takzvaní negři jet deset tisíc mil pryč od domova, abych házel bomby a střílel na jiné nevinné lidi, kteří nám nikdy nic neudělali. Já proti Vietkongu nic nemám, nikdy mě nenazval negrem,” vysvětloval svůj postoj.

Motivoval tím mnoho Američanů, aby také odmítli narukovat. Bylo však i dost těch, kteří pro jeho rozhodnutí neměli pochopení. „Kdybych já vstal v roce 1940 a řekl ‘Myslím, že nacisti a Hitler jsou milí lidi,’ veřejnost by se postavila proti mně,” reagoval Angličan Sir Henry Cooper, další z Aliho soupeřů.

Za svým názorem si však Ali neoblomně stál. I přesto, že kvůli tomu přišel na tři roky o boxerskou licenci. Stejně tak o cestovní pas, aby si nemohl boxem vydělávat ani v zahraničí.

Krátce poté, co se vrátil do ringu, zažil Ali první porážku od skvělého boxera Joea Frazera. Při odvetném zápase o několik let později jej ale dokázal porazit. Následovalo ještě mnoho velmi úspěšných soubojů, které se zapsaly do historie boxu.

Množství zápasů, které za svůj život absolvoval, mělo ale nejspíš fatální dopad na jeho zdraví. Bylo mu čtyřicet let, když mu lékaři diagnostikovali Parkinsonovu chorobu, která ho začala rychle devastovat. Lze jen spekulovat, nakolik se na onemocnění podepsal právě box, pravděpodobnost je však veliká.

„Kdybych neboxoval, zůstal bych malířem pokojů v Louisville v Kentucky,” odpověděl Ali podle dokumentu Když jsme byli králové na otázku, zda své životní cesty zpětně nelituje. Už přes třicet let je odkázán na péči své čtvrté ženy Yolandy. Ke konci života byl jen stínem toho, co býval. Většinou ani nereagoval na své okolí.

Jen občas docházelo k momentům, kdy se v něm probouzelo dřívější já. Na jeden z takových okamžiků s úsměvem vzpomíná ve filmu Muhammad Ali: Tváří v tvář další z jeho soupeřů George Chuvalo: „Fotili nás jednou pro různé časopisy a noviny, když mě najednou sáhl na vlasy a řekl: Kámo, máš pěkný vlasy.“

Muhammed Ali doslova obětoval život boxu. Svůj úspěch na poli sportu ale dokázal přetavit v něco víc, než jen sbírání trofejí a peněz, a právě proto se stal největším a nezapomenutelným.

Zajiímavosti/rodina: čtyři manželství, otec sedmi dcer a dvou synů. Boxu se věnovala pouze jeho dcera Laila, navzdory tomu, že sám Ali byl vždy odpůrcem ženského boxu.

Autor: Ondřej Němec