Hudbu Svatopluk Havelka studoval nejprve soukromě, poté absolvoval muzikologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. S profesionálním souborem působil během základní vojenské služby, a to v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Poté se nechtěl vázat, tak pracoval jako umělec na volno noze. Za doby komunismu se tento status označoval termínem svobodné povolání.
Roku 1987 byl Svatopluk Havelka jmenován zasloužilým umělcem; v roce 1989 se stal laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. Rok po Sametové revoluci byl jmenován profesorem skladby na pražské AMU.
Z díla Svatopluka Havelky jmenujme sklady vážné hudby: 1. symfonie, kantáta Chvála světla, symfonická báseň Pěna či balet Pyrrhos. Je autorem řady duchovních skladeb (mj. Tichá radost pro violu, Disegno pro flétnu, Pocta Fra Angelicovi pro kytaru, Rozhovory duše s Bohem pro klarinet a klavír, Parenéze pro soprán, klavír a bicí) a filmové a scénické hudby (napsal ji pro sedm desítek celovečerních snímků, na 150 krátkých filmů a k řadě divadelních představení). Jmenujme např. filmy Honzíkova cesta, Táto, sežeň štěně!, Kdo chce zabít Jessii?, Všichni dobří rodáci, Pane, vy jste vdova!, Ucho, Marečku, podejte mi pero!, Božská Emma, Princ a Večernice, Nebojsa.
Svatopluk Havelka byl manželem herečky Libuše Havelkové, s níž měl dceru Danielu a syna Ondřeje, který šel ve šlépějích svých slavných rodičů. Stal se hercem, zpěvákem, režisérem, scénáristou, tanečníkem… Svatopluk Havelka zemřel 24. února 2009 v pražské nemocnici po dlouhé, těžké nemoci.