Životopis

Datum narození Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, jednoho z nejhorších válečných zločinců, je nejasné. Matriky z města Gori v Gruzii uvádějí, že se narodil 18. prosince 1878, on sám ale prohlašoval, že se narodil 21. prosince 1879.

Stalin měl být podle matky knězem

Otec Josifa Vissarionoviče Stalina byl nepříliš úspěšný švec a náruživý pijan. Syna často bil a v jeho jedenácti letech zemřel během hospodské šarvátky. Matka byla pravoslavná křesťanka a přála si mít ze syna kněze. Když mu bylo deset let, nastoupil tedy malý Josif do církevní školy, a v roce 1894 ji dokončil.

V šestnácti letech pokračoval teologickým seminářem v Tbilisi, kde získal přezdívku Koba (česky Vyznamenaný) podle slavného buřiče a bandity. Protože pravoslavní kněží prý hlásali to, co se jim zrovna hodilo, vypěstoval si mladý Josif averzi k autoritám. Také se tady poprvé setkal s marxistickými myšlenkami a v roce 1898 se přidal k proticarské organizaci Mesame dasi. Po třech letech studia ho ze semináře vyloučili (podle jeho slov za propagování marxismu a „podvratné myšlenky“, pravděpodobně se však „jen“ nedostavil ke zkouškám).

Pro carskou policii byl Stalin nebezpečný zločinec

Potom se Josif Vissarionovič Stalin stal „profesionálním“ revolucionářem. Putoval po kavkazských zemích, šířil líbivé levicové myšlenky a prosazoval co možná nejkrvavější boj, který měl být rychlým a účinným řešením (jeho krutost byla pověstná, lékaři později zkoumali, zda nesouvisela s nějakou chorobou).

Ve svých dvaceti osmi letech se Josif V. Stalin oženil s teprve šestnáctiletou dcerou svého kamaráda, Jekatěrinou Svanidze, protože s ním čekala dítě (dospívající dívky byly Stalinova slabost). Stalinovi se tak narodil první syn Jakov Džugašvili. V roce 1908 Jekatěrina zemřela na tuberkulózu. (Stalin měl celkem tři děti, jeden syn zemřel v nacistickém koncentračním táboře, druhý se pod tíhou pohnutého osudu upil k smrti a dcera Světlana zemřela v roce 2011 v USA na rakovinu tlustého střeva.)

Už od roku 1901 byl Stalin hledán carskou policií jako nebezpečný zločinec a levicový radikál. Hlášení z roku 1902 ho popisuje jako vůdce batumské radikální organizace, avšak dodává, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozpadu skupiny. Byl zatčen za pořádání májového pochodu jako rozsáhlé dělnické demonstrace v Tbilisi a poslán na Sibiř. O dva roky později ze Sibiře utekl a vrátil se do Tbilisi.

Stalin se přidal k Leninovi

Kolem roku 1903 se ruská sociální demokracie rozdělila na dvě větve - bolševiky (které vedl Lenin) a menševiky a Stalin se přiklonil k Leninovi. V roce 1905 se s Leninem poprvé setkal na konferenci ve Finsku. V roce 1908 byl za nelegální proticarské aktivity opět zatčen a opět se mu podařilo uprchnout - prý proto, že se zavázal spolupracovat s carskou policií. (Tato verze má svá opodstatnění, avšak nikdy se ji nepodařilo zcela potvrdit, třebaže ve Stalinově okolí v letech 1905 až 1908 vykazovala carská policie až podezřelé úspěchy.) V roce 1907 se v Berlíně s Leninem sešel už soukromě.  

V tom samém roce zorganizoval loupežné přepadení finančního transportu do tbiliské banky, aby získal peníze pro sebe a stranu. Peníze získal, ale připravil přitom o život na padesát nevinných lidí, z nichž většina byli kolemjdoucí. Přesto byl v roce 1912 J. V. Stalin zvolen do vedení nově vzniklé bolševické strany a současně se stal šéfredaktorem deníku Pravda. Od té doby už si neříkal Džugašvili, ale Stalin (česky Ocelový).

Rok po svém zvolení byl opět zatčen a deportován na Sibiř. Vrátil se po čtyřech letech, když padl carský režim. Ve Velké říjnové revoluce probíhající v Rusku v roce 1917 sehrál Stalin spolu s Leninem a Trockým klíčovou úlohu. Stal se ministrem a díky Leninovi byl v roce 1922 zvolen do funkce generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany.

Stalin chtěl křížit lidi s opicemi

Stal se také členem nové vlády jako komisař pro národnostní problematiku. Při pocitu nedostatečné loajality byl schopný vyvražďovat celé rodiny. To začalo vadit některým spolustraníkům (proti některým spřádal i intriky). Na naléhání Trockého ho Lenin odvolal, ale nepotrestal a poslal na Sibiř (tentokrát ne jako vězně), kde pokračoval v popravách.

Ve válce proti Polsku odmítl poslechnout Trockého a kvůli tomu ztratil velkou část Běloruska a Ukrajiny. Nadále však měl Leninovu podporu. Ke konci Leninova života ale přišly rozpory a ve své závěti Lenin požaduje odvolání Stalina z funkce. To se nestalo a mezi lety 1922 a 1927 se Stalin zbavil veškerých politických konkurentů (L. D. Trockij, G. J. Zinojev, L. B. Kameněv, N. I. Bucharin, A. I. Rikov; ostatně někteří experti připopuštějí, že Stalin možná zprovodil ze světa i Lenina, samotného zakladatele SSSR; dodnes není jasné, zda nestál i za smrtí Jana Masaryka).

Po roce 1927 Stalin upevňoval svou moc kolektivizací vesnic, fyzickou likvidací nepřátel i celých národů (hladomor na Ukrajině) i čistkami v armádě (likvidoval hlavně zkušené důstojníky). Evidentně se připravoval na dobyvačnou válku (dokonce prý chtěl podle historiků vypěstovat odolné, poslušné a všehoschopné vojáky křížením lidí s opicemi).

Vyvážel stalinismus po Evropě

V roce 1939 Stalin podepsal spojeneckou smlouvu s hitlerovským Německem, s nímž pak přepadl Polsko a polovinu ho spolkl. Pak následovalo Estonsko, Lotyšsko a Litva, kam také poslal své vojáky. V listopadu 1939 napadl Stalin také Finsko (tzv. zimní válka), což už vzbudilo světovou nevoli a Sovětský svaz byl vyloučen ze Společnosti národů. Když bylo Rusko v roce 1941 nečekaně napadeno spřáteleným Německem, hrozila reálně rudé armádě porážka. Nakonec se však hrozbu podařilo odvrátit a Stalin získal díky vítězství pověst velkého vůdce (pro což ho Rusové obdivují dodnes) a prakticky veškerou moc v SSSR.

Po válce stihl ještě vyvážet stalinismus (tuhou a centralizovanou formu komunismu) do několika zemmí střední a východní Evropy, ale v březnu 1953 zemřel na krvácení do mozku. Na kontě má až 40 milionů lidských životů, jeho oběti historici stále dohledávají, ale nejde jen o mrtvé, krutě se také podepsal na mnoha lidských osudech. Ačkoli byli komunisté nesmiřitelní odpůrci náboženství, Stalinův styl a kult jeho osobnosti právě fanatické náboženské šílenství víc než jen připomínal.

Autor Stalinova pomníku si sáhl na život

V Praze na Letné stál v 50. letech jako symbol komunismu nadživotní Stalinův pomník, jehož autor Otakar Švec spáchal sebevraždu. I po smrti zůstává Stalin symbolem zla a bezskrupulózní touhy po moci, a tak dnes místo jeho pomníku mnohdy využívají političtí demonstranti.

Na místě se objevil např. Vladimir Putin (který podepsal tzv. "náhubkový zákon"), svého času tam dokonce byla i podobizna Václava Klause, kterou tam vztyčil Petr Čtvrtníček. Stalin je ale živoucím symbolem všude, jeho čůrající sochu např. odhalili recesisté na Ukrajině. Je nicméně fakt, že Stalin funguje i jako lákadlo na turisty a dodnes je dokonce v řadě českých měst čestným občanem.