Životopis

Věhlasnou krásku Emílii Vášáryovou kdysi tajně zbožňovali mnozí herci. Ona se však zbláznila do sportovního lékaře, ortopeda Ivana Horského. O velké zamilovanosti svěčí i fakt, že svatba se konala už po třech týdnech od seznámení.

První manželství bylo bouřlivé

Bohužel Emília Vášáryová brzy přišla na to, že se opravdu unáhlila. Manželství bylo totiž plné žárlivých scén a psychického nátlaku. Manžel dokonce neváhal vztáhnout na ni ruku. Emília Vášáryová ve svazku s despotickým mužem vydržela sedm let. Rok po svatbě se jim narodil syn Tomáš, přitom ještě musela vychovávat i manželovu dceru Evu, s níž má mimochodem dodnes vynikající vztahy, a ta ji stále oslovuje maminko.

V Milanovi Čorbovi našla muže svého života

Rozvod s manželem se táhl poměrně dlouho, soud ho oficiálně ukončil až v době, kdy už herečka čekala dítě s kostýmovým výtvarníkem Milanem Čorbou.  Stal se mužem jejího života a v lásce spolu prožili více než 30 let až do jeho smrti v roce 2013. Na jeho pohřbu šokoval švagr Emílie Vášáryové Milan Lasica projevem, ve kterém Čorbovi vzkázal, ať na nej v nebi počká.

Původně chtěla studovat diplomacii

Emília Vášáryová, která byla vyhlášena spolu s Jozefem Kronerem za herce 20. století, se stala herečkou úplnou náhodou. Původně chtěla studovat jazyky, lákalo ji cestování a měla v plánu studovat diplomacii v Praze. Dětství prožila v Banské Štiavnici, kde její otec učil na gymnáziu. Jelikož neměl dobrý „kádrový profil“, jeho dcera nemohla studovat na vysoké škole.

K herectví se dostala přes recitování. Na recitační soutěži Hviezdoslavov Kubín si ji jako talentovanou vítězku všiml předseda poroty a rektor VŠMU Andrej Bagar, který jí navrhl, aby studovala herectví. Vášáryové se však herecká kariéra nelíbila a jít na zkoušky ji přinutila až facka od otce. „Takovou mi vpálil, že jsem se rozplakala ,“ dodnes vzpomíná Vášáryová. Zkoušky nakonec udělala a už na škole bylo jasné, že jde o výjimečný talent. Hned po jejím skončení v roce 1963 se stala členkou Slovenského národního divadla, kde působí dodnes.

Poprvé se objevila před kamerou ještě předtím, než nastoupila na VŠMU. V maďarsko - československém filmu Deštník svatého Petra (1958) si v komparsu zahrála služku a na plátně tehdy vyslovila jenom jednu jedinou větu: „Už jdu !“ A opravdu! Netrvalo dlouho a šla z role do role.

O pověstné kráse, která ji dopomohla k mnohým rolím, si myslela své. „Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou. Trpce jsem oplakala každé fotografování. I na rodinných fotkách je to patrné. Moje sestra Magda byla furt usměvavá a já jsem zvečnená jenom jako morous. Na přijímacích pohovorech na VŠMU jsem měla chuť utéct, když jsem viděla všechny ty namalované a nastrojené dívky. Měla jsem tenké nohy a mezeru mezi předními zuby. Tu později napravil strojek,“ svěřila se.

Po revoluci zkusila i politickou kariéru

Po revoluci v roce 1989 Emília Vášáryová dokonce na chvíli vstoupila do politiky. Lidé z politické strany VPN ji nabádali, aby kandidovala do Federálního shromáždění. Příliš se jí do politiky nechtělo, přemluvili ji však, že bude na nezvolitelném místě a svým obličejem jenom pomůže ostatním. Co čert nechtěl, Vášáryová se do parlamentu prokroužkovala. Vydržela tam půl roku. Pak tvrdila, že politika prostě není pro ni. Parlament vyměnila za školu a je jednou z nejlepších pedagogů herecké tvorby na VŠMU.

Její rozsáhlé herecké zkušenosti ji předurčily k rolím zajímavě stárnoucích žen. S režisérem Janem Hřebejkem spolupracovala několikrát. Nejdrív ji obsadil do filmu Pelíšky, pak Horem pádem, což je snímek, za který dostala v roce 2004 Českého lva. A do třetice si zahrála v jeho Krásce v nesnázích.

Její mladší sestrou je taktéž herečka a politička Magda Vášáryová. Se švagrem Milanem Lasicou, si několikrát zahrála i v divadle.